Návrat do ústavu
Zkouškové období je v plném proudu, studenti serou na školu víc něž během jiných období a stres ze zkoušek začíná doléhat v plné síle. Potřebovali jsme si odpočinout na pár dnů od školy a opustili jsme tedy Liberec. V rámci relaxačního programu jsme se rozhodli navštívit náš starý dobrý ústav v Lounech, který je stále plný našich oblíbených profesorů. Ráno v 8 jsme se srazili před školou s Kubou a Horrym, já si vyslechl sérii nadávek na tak brzký začátek a vykročili jsme směrem k těm místům, kterými jsme procházeli předtím již tolikrát. Chodby se zdáli být menší než dřív a nebylo to díky claustrofobii. To proto, že škola je plná romských spoluobčanů a jak známo, černá zeštíhluje. Jinak se škola vzhledově výrazně zlepšila - nové pohodlné pohovky, vymalováno, nové nástěnky, vytrýna s poháry apod. Po zevrubném prohlédnutí školy jsme se začali shánět po učitelých. Jako prvního jsme potkali Piricha, který se s námi zdržel na pouhých pár minut. Na první pohled bylo vidět, že vypadá lépe než dřív. Těžko říct, jestli to byl pokrok v léčbě nebo příznivé účinky novomanželského života. Jako dalšíjo jsme hledali Jukla, ale tomu se dlouhou dobu úspěšně dařilo se před námi schovávat, a tak jsme dříve narazili na paní Křivánkovou. Je fajn když si s ní může člověk promluvit aniž by slyšel spoustu hlasitých narážek na svojí neznalost předmětu. Prohodili jsme pár slov, my popsali jak to vypadá v Liberci, ona nám popsala jak se "zlepšili" praxe a pokračovala na svou hodinu. Posadili jsme se na nové pohovky a proti nám po schodech právě stoupal pan Voráček, na kterého jsme se nejvíc těšili. Zdálo se, že je příjemně překvapen naší návštěvou a vzal nás k sobě do kabinetu na pokec. Vysvětlil nám, jak se změnila atmosféra na škole (k horšímu). Výuka na škole se začíná vyrovnávat tomu, co předvádějí na OSP. Národností menšina mezi studenstvem začíná přebírat vládu nad školou a kdo se nepřizpůsobí, toho velkej boss Dežo sejme (... trocha nadsázky neuškodí :) ... ale stejně to tam tak skončí...). Pak nám Voráček ještě poreferovali o starostech, které přináší nová maturitní zkouška a my se vydali hledat Jukla ... znovu. A znovu jsme ho nenašli. Šli jsme tdy navštívit Láďu. Vtrhli jsme k němu na hodinu s elegancí nám vlastní a Kuba stihnul zklamaně prohlásit "A pusu nedostanem?". Nezdálo se, že by někdo z přítomných studentů zaregistroval náš příchod ... jako každý měli na Láďových hodinách mnoho užitečnějších věcí na práci než ho poslouchat. Láďa, překvapivě rád, že nás vydí, nás odvedl ven ze třídy, aby s náma prohodil pár slov. Slovo dalo slovo, probrali jsme ekonomiku a už jsme zase hledali Jukla. Jukla jsme potkali u schodů a zase se vykecávalo. Jukl jako bývalí Liberecký student s námi probral kde se dobře chlastá a nutno podotknout, že za jeho mladých let měli studenti pevnější přesvědčení. Přeci jen jezdit městskou do hospody pod Ještěd, to je silný kafe i na mě. Na závěr nám Jukl dal do studentského života radu, která by se dala vyložit asi takto : Titul dostane jen ten, kdo bude pevně sedět na prdeli a nenechá se odradit tím, že ho stále vyhazují od zkoušek ... vždyť oni se jednou unavý a ten titul nám daj. Po rozhovoru s Juklem jsme se přesunuli za Zemánkovou. Skvěle jsme zavzpomínali na ten společný rok ekonomiky a na vohlíky. Přesvědčila nás, abychom se pokusli odstavit na maturák, že némá s kym tancovat ... kdo by tomu odolal?? Mimo to jsme potkali nového učitele, který se jeví jako kolik jak má být ... jen škoda, že takových učitelů není víc. Ještě jsme chtěli navštívit Fialu, ale radius nebyl k nalezení. A tak jsme přistoupili k té nejpříjemnější části dne. Vedeni tím nejzákladnějším pudem, ocitli jsme se přímo před hospodou U Kalicha. V těch stísněných prostorách, na jedné z masivních židlí seděl sám majitel, hospodský jak má být, Sochor. Když jsem čekal na načepování piva, připadal jsem si jak malé dítě čekající na Ježíška. Když jsem se se svým "miláššškem" přesunul ke stolu, nezbývalo než si přiťuknout a pak se poddat tomu nejslastnějšímu pocitu, jaký může nápoj člověku přivodit. Kdo nikdy neměl pivo od Sochora, ten nepochopí. Ten kdo pivo od Sochora měl, ten po přečtení prvních řádků odešel od počítače na jedno točený. Jak jen závidím místním, kteří mohou mít pivo u Sochora kdykoliv dostanou chuť. První pivo padlo téměř na ex, a tak se přede mnou oproti původnímu plánu objevilo ještě jedno pivo. Sochorova lounská dvanáctka je asi jediné pivo, kterým můžete zahánět žízeň i u dvanáctého kousku ... ačkoliv tahle suma je celkem nareálná vzhledem k rychlosti, s jakou vás tohle pivo pošle do kolen. Dopili jsme druhé pivo a nezbývalo, než se rozloučit. Jen doufám, že moje návštěvy Sochora teď budou probíhat v kratším intervalu.
PS : Pamatujte : Pivo, které není od Sochora, není pivo!
©Pivo
Komentáře
Přehled komentářů
jo....sochor.....noooooo.....hmmmmm........PIVOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
...
(horry, 16. 1. 2009 12:31)